Prokletí českých výstav
Je to už dlouho, co o tom přemýšlím, ale po včerejším zhlédnutí výstavy Prokletí zlata: 1000 let zlata Inků to už zkrátka musím udělat.
Nejsem sice žádný výstavofil, ale tu a tam na nějakou zajdu. A proto mi víc a víc vadí propastný rozdíl mezi expozicemi u nás a v zahraničí. Je možné, že se mi to jen zdá, ale po návštěvě Washingtonu, který je muzei a výstavami vážně nabitý, mám pocit, že to, čemu se u nás říká výstava se od těch tamějších liší snad ve všem, od toalet a šatny počínaje, přes zábavnost a propracovanost, až po bufet a krámek napěchovaný kýčovitými suvenýry :).
Budu se zabývat Inky, ačkoliv nepopírám, že zrovna zpracování téhle výstavy mi přišlo jako jedno z nejhorších, takže celý popis možná nevyzní vzhledem k ostatním našim výstavám úplně objektivně. A samozřejmě nehodnotím vystavené exponáty, protože z těch jsem nadšená :).
Místo a místo
Nejvyšší purkrabství Pražského hradu je celkem obvyklé místo výstav, proti tomu nenamítám nic. Tedy skoro, nejde mi totiž o místo, jako spíš o prostor - a s tím už problém mám. Téměř 90 exponátů je na můj vkus zbytečně nahňanáno na sebe, nehledě na to, že necelý metr od exponátů stojí informační tabule. Stává se pak celkem nemožné proboxovat se k vitríně bez vrážení do těch, kteří si text na panelech chtějí pročíst. To vše s batohem na zádech a bundou v ruce. Místo šatny slouží dva věšáky s ramínky u vchodu s tradičním nápisem “Za odložené věci neručíme“.
Popisky
Dvojjazyčné popisky, to je také kapitola sama pro sebe. Dát si práci a pečlivě je pročíst jak česky tak anglicky, máte místy pocit, že jste na dvou různých výstavách. Pokud pominu překladové chyby (což se nevyhlo ani nedávné výstavě o Titanicu, kde v anglickém textu uváděli jinou cenu lístku na loď, než v jeho českém znění (!)), pro příště by nebylo od věci projet autory alespoň ty české nápisy a vyhnout se například špatnému skloňování.
Další zmatek byly odkazy popisků na exponáty, které návštěvník již vidět měl, přičemž k tomu chudák neměl ani možnost. Čísla totiž nešla za sebou, jak by se možná očekávalo, ale byla občas napřeskáčku. Ach jo.
Prskneme tam video!
Nutno přiznat, že poslední dobou bývá zvykem přidat do výstavy v rytmu panel - exponát také něco rádoby interaktivního. Ani na Incích tomu nebylo jinak, ovšem originalitu nečekejte - dvacetiminutový film. Obecně proti tomu nic nemám, ovšem poslouchat ten nepříjemný ženský hlas, který se linul z reproduktorů jsem vydržela jen pár minut. Délka projekce a uspávací tón povídání tak mohly lépe posloužit k tomu, aby si znavený návštěvník spíše dvacet dal.
Toť plus mínus celá moje kritika. Jsem zvědavá, jestli se mi u nás na výstavě někdy stane to, co ve Vědecko-technickém muzeu ve Washingtonu, kdy tatínek přesvědčoval dítko, že jsou tu už čtyři hodiny a že by měli jít domů, přičemž to se zoufale bránilo nechat se odlepit od váhy, která mu ukazovala, jak že je těžké na Měsíci :).