KrupKrup

Jsem ráda, že nejsem jediná, co si v jednadvaceti čte po večerech, no ono vlastně i přes den, básničky. Jak jsem tu psala, nejčastěji čtu Václava Hraběte, tedy čtu, já vlastně zjišťuji, že už ty své nejčastěji čtené umím. Když mám jó zadumanou náladu, pustím si k tomu čtení ještě třeba The Division Bell od Pink Floyd, zanořím se do peřin a je mi fajn.
A moje nejoblíbenější? Jednoznačně Ospalé něžnosti:

Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin

A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky

Zkrátka nedokážu pochopit, že něco takle krásného dokázal napsat kluk něco málo přes dvacet. Ať si přečtu jakoukoliv jeho básničku je mi prostě moc pěkně, někdy sice smutně, ale pěkně. Přemýšlím, jestli byl opravdu zamilovaný, když to psal, nebo jen takový génius, že k tomu lásku ani nepotřeboval :).

Každopádně díky za to. Navíc asi jako každá holka čekám, že jednou najdu někde milionkrát přeložený kousek papírku s něčím podobně pěkným, do té doby aspoň substitut v podobě Václava Hraběte :D.

Bonus: pokud si myslíte, že Hrabětovy básničky neznáte, tohle znáte určitě ;).

This entry was posted on Středa, Červenec 9th, 2008 at 16.53 and is filed under všechno, co tu je. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0 feed. You can leave a response, or trackback from your own site.