Pyšná
Moc ráda cestuji a mám i to štěstí, že s maminou vyhlédneme místo, koupíme letenku a druhý den frčíme. Při každé cestě mi ale víc a víc dochází, jaké mám štěstí, že jsem z České republiky.
Protože to, co tu máme my zkrátka nikde jinde nemají. Nikdo a nic mě zatím nedokázalo vyvrátit, že Praha je nekrásnější město na světě a jsem hrdá na to, že tu bydlím.
Před pár dny jsem se vrátila z Bruselu, od kterého jsem tak nějak podvědomě čekala něco jako vznešenost. Ale ouha, sice krásné náměstí, ale budovy na něm jsou velmi oprýskáné. Hned za rohem populární ulička s restauracemi, do kterých se vás ale snaží její zaměstnanci nahnat tak vehementně, že zapomínáte, že máte být v hlavním městě Evropské Unie a připadáte si jako na nějakém arabském tržišti.
Procházka po Bruselu jen umocňuje můj stále negativnější pohled na stále nové vyhlášky, kterými nás Unie častuje. Tolik oprýskaných a špinavých zákoutí zkrátka v Čechách nikde neznám. Tak nějak tu zřejmě platí rčení o kovářově kobyle. Záchodky v restauraci z centra mi opět vnuknuly vzpomínky na Egypt.
Zkrátka si myslím, že my Češi se za svojí zemi stydět nemusíme, ba naopak. A ať si státy západní Evropy klidně myslí, že k nám vynález typu toaletní papír ještě nedorazil. Až sem totiž jednou přijedou, spadnou na zadek a možná se dokonce i naučí napsat slova typu Prague a Czech Republic, protože dneska ráno jsem je musela anglické slečně v cestovní kanceláři ještě pěkně pomalu hláskovat 